Výchova představuje náročný úkol, který není možné zvládat bezchybně, naopak je důležité, abychom se poučovali z chyb a čerpali z nich podněty pro další výchovu. Velikonoční svátky jsou především významným křesťanským svátkem a současně krásnou lidovou tradicí. Přesto, že je náš vztah k těmto svátkům různý, projevujeme péči k domácímu prostředí, zkrášlujeme jej, uklízíme, chystáme se na návštěvu blízkých. Nakupujeme dobroty, vaříme, pečeme. Projevuje se naše typická pohostinnost, smysl pro tradice, nebo třeba jenom chuť přivítat jaro a nastupující teplo a slunce. Na velikonoční pondělí svátečně oblečené děti s tatínky, pak chlapci a skoro chlapi chodí za pomlázkou, chodí po návštěvách, přejí, veršují a vyplácejí. A domácí mají radost, chtějí pohostit koledníky z celého srdce. Vajíčka vařená, čokoládová, koláčky, chlebíčky a co na pití? Kapku vínečka, náprstek vaječného koňáčku, jen trošičku na chuť, jenom pro tentokrát. Pak později potkáváme tyto chlapce rozesmáté, vrávorající, na pokraji opilosti, nebo opilé. Jistě to tak to nikdo nemyslel, ale tímto to obvykle končí. Divíme se, říkáme si, to je hrozné, nebo jiní se usmějí a vzpomenou si na svoje mládí, přece se nic nestalo. Opravdu? Nalévalo se dětem a mladistvým. Myslím, že je důležité jakou zprávu dávají dospělí dětem, když porušují zákon. Kam posunuli hranice, co se může a co ne ve světle současné doby, kdy veřejná kontrola sousedů, známých už nemá takový zásadní význam. Dnes se rodiče musí spoléhat především na sebe, je to jejich zodpovědnost chránit svoje děti. Příběh, který se klidně mohl nebo může stát: Příběh je o dívce, kterou jsem nazvala Zita (jméno vybráno čistě náhodně). Bydlí například v domě na malé vesnici s rodiči, dvěma mladšími bratry, dědou a babičkou. Otec pracuje pro větší firmu, často je na služební cestě, někdy i několik dnů. Máma pracuje třeba na nějakém úřadě a s výchovou dětí jí pomáhají rodiče se kterými bydlí. Babička je báječná hospodyně, děda je pořád ve vinohradě nebo ve sklípku.Víkendy tráví rodina společně, pracují na zahradě, chodí do přírody, sportují. Teď už většinou bez sedmnáctileté Zity. Má svoje zájmy, kamarády, ti jí rozumí podle ní víc než rodiče. Na základce se neučila špatně, máma chtěla, aby šla na obchodní akademii, tam šla, ale nešlo jí to, nejdřív se snažila, pak postupně přestala chodit do školy a vyčítala volbu rodičům. Chtěla být kadeřnicí jako její kamarádka. Zdálo se, že to je dobré řešení. S kamarádkou měly velké plány a velké tajnosti. Občas u kamarádky přespávala, zkoušely si nové účesy. Doma se zavírala do svého pokoje, bratři byli pro ni otravové a odmítala makat, když všichni ostatní kamarádi můžou být venku. Změnila styl oblečení, hádala se, nebo nemluvila. Ukázalo se, že ve škole má velké problémy, bylo jí to líto, slibovala, že se to změní. Omluvili to pubertou. Chvíli to fungovalo. Po čase byli rodiče pozvaní do školy. Zita má neomluvené hodiny, učení ji nezajímá, její chování je podezřelé. Rodiče slíbili nápravu, přece je důležité, aby se Zita vyučila. Když se vrátili domů, dcera doma nebyla. Našli ji u kamarádky, byla opilá, nechtěla s nimi jít domů. To už bylo příliš. Přišly zákazy a kontrola. Rodiče chodili do práce, když byli doma, tlačili na ni. Babička utěšovala Zitu a měla pro ni pochopení, snažila se vyvážit tvrdost rodičů. A tak se Zita naučila v tom chodit. Když rodiče usnuli, utíkala ven. Když na to rodiče přišli, byli vyděšeni. Promluvili si s ní a trochu to zmírnili, aby nemusela utíkat. Přesto to nepomohlo, hledali ji častěji a častěji a kromě toho, že bývala opilá, začala kouřit marihuanu. A tak by to mohlo pokračovat. Může to skončit různě, většinou to skončí špatně. Takové a jiné příběhy vedou k závislosti. Na alkoholu, drogách, automatech. Příběhů jsou stovky, každý klient má ten svůj, v tomto jsem použila kousky příběhů, které možná znáte i vy. Všechny ale končí podobně, rodiče jsou bezmocní, v rodině je příliš zklamání, bolesti, zranění. Rodiče si vyčítají, co udělali ve výchově špatně. Když máme co do činění s mladými lidmi (ostatně, v případě starších to platí také), není nic důležitějšího než trpělivost. Chceme-li být nápomocni, musíme počkat, až nastane vhodná příležitost. Mezitím můžeme s dospívajícími pouze udržovat tak dobré vztahy, nakolik je to možné, a shromažďovat veškeré informace, jež získáme. Tyto informace je potřeba zprostředkovat vhodným způsobem, ne výčitkami a obviňováním. Mladí lidé se snadno stáhnou, protože si velmi úzkostlivě chrání to, co nazývají svou „nezávislostí“. Autorita jako taková na mladé lidi nedělá dojem. Dovoláváme-li se jí, vede to spíše k ještě většímu neklidu a neochotě poslouchat. Dospívající už není dítě, které bezvýhradně důvěřuje a poslouchá, byť třeba nejdřív odmlouvá, ale cítí, že dospělí to vědí vždycky lépe. Dokonce i v případě dítěte je velmi užitečné vysvětlit, že musí poslouchat, co se mu říká, ne proto, že to tak táta či máma říkají, ale že rodiče mají povinnost vědět to lépe. Na dospívajícího udělá dojem, podaří-li se nám mu pomoci pochopit, že existují zákony, z nichž vychází nutnost autority a před kterými se musí sklonit i samotní rodiče. Co se týče autority samé, úkol výchovy dospívajících spočívá spíš na jejím udržování než na jejím budování. Nikdo nemůže očekávat, že porozumí myšlení dospívajícího jedince, a tím méně, že se mu podaří je ovlivnit, pokud si neuvědomí, že nejistota je základním rysem tohoto životního období. Charakteristické je nestálé chování, které je jim často vytýkáno. Ve skutečnosti za ně nemohou, přinejmenším ne za nestálost. Jedná se o nevyhnutelný výsledek stavu, v němž se jejich mysl nachází. Mohou rodiče ovlivnit to, jestli budou jejich děti pít alkohol a brát drogy? Týmy zahraničních odborníků prokazují, že rodiče podstatně ovlivňují to, zda budou jejich děti kouřit, pít nebo zneužívat návykové látky. Jako zvláště důležité se ukázaly následující činitele: – Dostatečně silná vazba dítěte na rodinu měřitelná časem, který tráví rodiče s dítětem. – Jasná a důsledně prosazovaná rodinná pravidla, přiměřený dohled a přiměřené prosazovaní kázně. – Schopnost konstruktivně řešit rodinné problémy. Zjistilo se, že dospívající ve věku 18 let, na které rodiče přiměřeně nedohlíželi, měli 2x častěji zkušenost s nelegálními drogami. Zkušenost s nelegálními drogami také 2x častější v rodinách, kde se důsledně neprosazovala pravidla. U dospívajících ve věku 15 let, s nimiž rodiče trávili málo času, byla zkušenost s nelegálními drogami 3x častější. V rodinách, kde se nedařilo zvládat konflikty, se u dětí