Mušov žije a dál píše příběhy. Silné a lidské.

Jako by k Mušovu patřilo emotivní loučení. V sedmdesátých letech minulého století nuceně opouštěly zanikající vesnici celé rodiny. Museli uvolnit své skromné místo velkolepému plánu vodního díla Nové Mlýny. V současnosti opouštějí kostelní ostrov, pozůstatek Mušova, léčící se závislí se svými terapeuty z kyjovské komunity Krok. Vždy v závěru léta, na loďkách, s pocitem dobře odvedené práce, s dojetím v oku.

Za necelý měsíc mají úkolů víc než dost. Pod dohledem ornitologů a ochránců přírody čistí krajinu na ostrovech prostřední novomlýnské nádrže. Se speciálním povolením od Jihomoravského kraje kácejí akáty, odplavují hektary dřeva, kosí náletový porost, pečují o hnízdiště vodních ptáků. Je to obrovská dřina, odpověděl by každý z nich.

Navzdory tomu někdy mezi budíčkem, kdy kolem páté ráno chystají nářadí a popíjejí čaj s přídechem kouře, a večerkou, kdy před desátou večer zavládne v kostele, jejich dočasném útočišti, klid, mají čas i na uvědomění si sebe sama. Ostatně bez toho by terapeutický program komunity ani nefungoval.

Ve chvílích, kdy se za rudého srpnového úsvitu plaví po skleněné ploše vodní hladiny, kdy jejich rukama vzniká z džungle úhledný palouk, kdy v posledních večerních paprscích smývají pot v mělké vodě nádrže, jim opět chutná život. Je to pro ně neskutečný zážitek. Připadají si výjimečně. Přitom jen vyměnili drogy za práci, přátelství, odhodlání, zodpovědnost a nové plány.

Je to nesporné – Mušov žije. A život mu vdechli i ti, kteří s tím vlastním hazardovali.